Žádný umělec nemůže usnout na vavřínech, ani kdyby se mu čirou náhodou podařilo vytvořit nějaké mimořádné dílo. Umělce nečiní umělcem pouze umělecké školy nebo jedno podařené dílo, ani následné oslavné ódy kurátorů nebokunsthistoriků.
Umění je totiž projevem lidského ducha a sděluje stav umělcova nitra. Umělec nemůže diletantsky kopírovat jen to, co vidí kolem sebe, nebo „opisovat” od jiných. Umělec si musí „umět” vytvořit svůj osobitý imaginární svět a z něho ve své tvorbě vycházet. A přestože se to snad někdy může zdát až nemožné (všechno už tu přece bylo namalováno, nakresleno, vysocháno), stále se musí pokoušet o něco nového.
Umělec by měl snít svůj sen a o jeho splnění po celý život usilovat...
Václav Mach-Koláčný
Narozen: 1953 v Brně
Bydliště: Žďár nad Sázavou, Štursova 11/4
Výtvarná studia:
- soukromé studium kresby a malby, výtvarné fotografie a dějin výtvarného umění
(v průběhu let 1970-87) a počítačové grafiky (1991-93)
Členství:
- 1980-1985 - Svaz českých fotografů
- 1988-1993 - výtvarná skupin AKVA
- 2001-2007 - Klub nezávislých umělců města Žďáru nad Sázavou
Mezinárodní ocenění:
V říjnu 2012 byla autorovi udělena cena "PREMIO SPECIALE DELLA CRITICA"
na XIV. Mezinárodním festivalu umění v Porto Sant' Elpidio, Itálie
"PREMIO INTERNATIONALE d'ARTE SAN CRISPINO 2012".
Festival byl pořádán pod záštitou presidenta Italské republiky, Parlamentu Italské republiky
a města Porto Sant' Elpidio.
Můj kamarád Václav Mach-Koláčný
Vystihnout osobnost Václava Macha–Koláčného v několika málo čtivých řádcích je úkol téměř nadlidský a tudíž velmi obtížně splnitelný. Václav je člověk, jak se dnes často říká, renesančního formátu. Mít já jeho talent malířský spojený s jeho hudebním nadáním, to vše kombinované s odvahou Sandokana, vytrvalostí Meresjeva a drzostí paviána, žil bych si jako pán velkomožný někde v Karibiku. Denně bych popíjel vychlazené daikiri, kouřil tlusté kubánské doutníky a počítal spolu s dolary vlny na hladině azurového moře.
Protože z toho, co jsem právě vypočítal, nemám já zhola nic, a můj kamarád Vašek jen ten záviděníhodný malířský a hudební talent, žijeme oba skromně v České republice a sníme. Sníme o šťastné budoucnosti, která nás oba (jeho víc než šedesátníka a mě víc než sedmdesátníka) ještě čeká. No není to báječné?
RNDr. Ivan Koláčný, závistivý kamarád (a též příbuzný)
(Dr. Ivan Koláčný často uvádí autorovi výstavy. Přímý příbuzenský vztah k matčině větvi autora se dle dostupných rodokmenů datuje do období vlády Marie Terezie. No není to taky báječné?)
Vážení přátelé a milovníci dobrého umění! Dovolte mi pozvat Vás na některou z velmi zajímavých výstav česko-moravského malíře Václava Macha-Koláčného. Pro ty z Vás, kteří se snad s jeho dílem dosud nesetkali, bych rád autora krátce představil několika jednoduchými a velice prostými slovy tak, aby je dokázal pochopit opravdu každý...
Malíř a grafik Václav Mach-Koláčný je dnes hlavním představitelem proudu „post-atomové renesance“ a tvoří sám, bez kompasu. Nosným tématem jeho díla je hudba spojená s myšlenkou a určitou (někdy neurčitou) představou. Autor svým diagnostickým impulsem protáhl volument myšlení a dění ad libitum, přičemž substrát jeho děl transcenduje verbálně artikulovaný horizont ideí, a takto s bravurou sobě vlastní mísí mystické s antroposofickým. Termín „post-atomová renesance“, který vymyslel sám vlastní hlavou, ukazuje cíl jeho cesty nacházející se někde uprostřed mezi filosofií mistrů Leonarda da Vinci a Josefa Lady. Zůstává na pozicích klasického způsobu zobrazování daného tématu, což je v opozici např. ke konceptuálnímu umění (můžeme to směle nazvat antikoncepcí), ale neváhá použít i současné nejmodernější výtvarné prostředky. Ke svému dnešnímu způsobu tvorby, který je nezaměnitelný s jinými umělci, dospěl dlouholetým hledáním vlastního výtvarného výrazu, i díky dalším nepředvídatelným okolnostem. O svých obrazech většinou přemýšlí a propracovává je do detailů, což dnes už možná někoho překvapí. Kdo však nevěří, může se sám přesvědčit na některé z jeho četných každoročních výstav po celé ČR, aby nežil zbytečně...
Vážení přátelé, přeji Vám vyčerpávající umělecký zažitek při vstřebávání dojmů z díla Václava Macha-Koláčného. Jazzu mír a smrt levným umělcům! Váš božský kurátor „Double M“.
Ak. soch. Milan Martiník, Praha
(texty k vernisážím nebo použité pro anonce výstav na Radio Beat, 2010-2011)
Václav Mach-Koláčný žije a tvoří na Vysočině ve Žďáře nad Sázavou. Za svůj druhý domov však považuje také jižní Moravu od Brna až po Pálavu. Druhé příjmení Koláčný je rodové příjmení po mamince a přijal je na stálou památku svého dědečka Josefa Koláčného, který byl posledním mužským potomkem svého rodu a který pro něho v dětství velmi mnoho znamenal. Proto se koncem minulého tisíciletí rozhodl „vzkřísit” rod Koláčných a symbolicky zachovat jeho pokračování i v novém miléniu alespoň ve svém díle.
Malíř se věnuje výtvarné tvorbě v oblasti malby, kresby a počítačové grafiky (částečně také fotografie a fotografiky). Od roku 1990 pracuje a vystavuje samostatně (předtím jako člen výtvarných kolektivů - pověstného žďárského fotoklubu a později umělecké skupiny AKVA). Do svých kompozic vnáší svět pocitů, iluzorních invencí a barevných fantazií a takto osobitým stylem vytváří „krajiny duše" a "duše krajin". Ty první představují figurální tvorbu. Jsou to obrazy malířova duševního světa, ve kterém hledá řešení otázek, které nejednoho z nás tíží. V případě druhém nachází inspiraci jak na Vysočině, tak i na jižní Moravě - v krásném kraji jeho manželky na Kyjovsku, kam pravidelně za svými blízkými jezdí. Krajinu však zobrazuje nikoliv realisticky, ale magicky, včetně její „vlastní duše". Neboť i krajina má svoji duši a každý ji může vnímat po svém. V novém miléniu také výrazněji zvýšil barevnost svých obrazů i grafik oproti tvorbě z 80. a 90. let. Dnes se v nich stále více prolíná malířova „moravská duše“ s „moravským koloritem“.
Tvorba Václava Macha-Koláčného už byla během dlouhých let představena na dlouhé řadě samostatných i kolektivních výstav a je zastoupena v mnoha prodejních galeriích v ČR i ve sbírkách některých muzeí nebo soukromých institucí. Jeho díla se také nacházejí u sběratelů a zájemců v zahraničí (v SRN, Anglii, Francii, Holandsku, Slovinsku, USA, Indii a jinde). Obraz „Dědictví žďárského baroka“ zdobí od roku 2003 radnici v Cairanne v jihofrancouzské Provenci, které je partnerským městem Žďáru nad Sázavou. K jeho dosud stěžejním dílům patří cykly olejomaleb a grafických listů "O slunovratu" na motivy veršů Jana Skácela, zhudebněných Jiřím Pavlicou s Hradišťanem a dva soubory obrazových křížových cest „VIA CRUCIS“. Jeden byl namalován pro kapli Nanebevzetí P. Marie v Ostravě-Výškovicích, grafickou verzi druhého z nich si vybral jihoafrický dirigent Rudolf de Beer k vizuálnímu doplnění rozsáhlého koncertního projektu nazvaného „SYNKRETISMUS“. V něm spojil zhudebněná pašijová témata starých barokních mistrů F. Liszta a J. S. Bacha, přednesená stodvacetičlenným vokálním sborem se sólisty za doprodu varhan a hudebních nástrojů s modernímu obrazy křížové cesty, promítanými na rozměrná plátna (koncertní síň Endler Hall, Stellenbosch, JAR, 2007).
Dílo Václava Macha-Koláčného není snadno zařaditelné do některé ze zaběhlých škatulek. Pohybuje se na pomezí reality a abstrakce, zlehka se dotýtá renesance i moderny, ale zůstává vlastní. Zdolává klikaté pozemské cestičky i mosty přes propasti času. Někdy se vznáší vysoko v oblacích nad prosluněnou krajinou, jindy se pokouší nahlédnou do skrytých koutků lidských srdcí, často již trochu zaprášených. Jeho obrazy navozují pocit poutníka putujícího po vysněných cestách. Tyto cesty se protínají kdesi uvnitř malířovy duše.
A možná také někde uprostřed pomyslného sedmiúhelníku, jenž se svými vrcholy dotýká děl sedmi malířů, kteří možná do určité míry ovlivnili celou jeho tvorbu. Jan Zrzavý, Max Švabinský, Cyril Bouda, Giovanni Bellini, Hieronymus Bosch a Marc Chagall. Sedmým je současný pražský malíř a přítel Jindřich Hegr, duší i srdcem stále patřící rodné Vysočině. Rozhodně je ale nekopíruje - tvoří naprosto osobitým stylem, který již léta formuje a rozvíjí podle svých nejniternějších potřeb. Malíř však k tomu podotýká, že jmenované ani nemůže brát jako své vzory, jenom se s nimi na svých snových toulkám nějčastěji setkává nebo křižuje jejich cesty. Vedle moderního umění miluje především gotiku a rannou renesanci.
Malíř-výtvarník se věnuje malbě a kresbě více či méně soustavně již přes tři desítky let. V 80-tých letech se rovněž intenzívně zabýval fotografií. Po roce 1990 byla jeho tvorba postupně představena na celé řadě výstav (předtím mohl vystavovat pouze jako člen výtvarných kolektivů - zprvu pověstného žďárského fotoklubu a Svazu českých fotografů a později umělecké skupiny AKVA). Podstoupil mnohaleté soukromé výtvarné vzdělávání a samostudium vč. studia dějin umění s jasným předsevzetím - získat celkový co nejširší přehled i nadhled v oboru a dosáhnout vytčeného cíle. V posledním desetiletí rozšířil svoji činnost o profesionální počítačovou grafiku. Vedle její užité podoby a grafických návrhů dosáhl značně pozoruhodných výsledků právě ve volné tvorbě - při přetváření svých vlastních obrazových a kreslených předloh do dalšího grafického ztvárnění prostřednictvím nových médií dnešní doby. Tady tvoří své "krajiny duše nové generace". Avšak ani zde nijak nevybočuje ze své původně započaté cesty, pouze nahlíží na skutečnou i vysněnou realitu jiným pohledem.
Cílem malířova snažení je, aby vzniklé obrazy „mírné poezie v mezích zemské tíže" byly obrazy, co jiným lidem třeba něco povídají, možná donutí k zamyšlení. A ne aby jen studeně a neosobně mlčely.
J. V. Kunstmüller (2001)
Vážení přátelé,
pakliže to počasí a můj zdravotní stav dovolí, rád se toulám po vlastech českých a nejen českých. Nasednu do auta a jedu. Mám toulání v krvi, objíždím známá místa, abych je obdivoval, místa neznámá, abych se je obdivovat naučil. Občas narazím na motivy, které pak maluji. Toulání krajem pro mě znamená otočit klíčkem v zapalování, zařadit rychlost, přidat plyn, tu přibrzdím, tu přidám a jedu, jedu a hledám duši krajiny. Kdyby se auto zničehonic zastavilo, musel bych vzít hůl do ruky a dobelhat se někam pěšky. Vím sice, kde má auto motor, ale jeho obsah, neřku-li funkce, jsou mi neznámé. Stejně tak dálkový ovladač od televize nebo rádia, funkce mobilu apod., až na malé výjimky, mi zůstávají zcela utajeny.
Vyslovíte-li přede mnou slovo kompjútr, nereaguji. Když mi to slovo přeložíte do češtiny, že je to počítač, napadají mě počty, matematika, něco neznámého, nepochopitelného. Malíř Václav Mach-Koláčný mě požádal, abych mu zahájil výstavu obrazů a, považte, počítačové grafiky! Jsem si jist, že mi nikdo nevysvětlí, jak taková díla vznikají, neboť mi bylo vštěpováno, že počítač funguje prostřednictvím jedniček a nul. Nevím zda-li to správně, ale je-li tomu tak, pak je takto vzniklé umění pro mě stejně pochopitelné jako teorie relativity.
Přesto tu dnes stojím a výstavu Václavu Machovi-Koláčnému zahajuji. Ne snad proto, že bych rád poznal, jak se to dělá, nebo proto, abych se veřejně ukazoval. Jsem nejradši na svých toulkách nebo doma v ateliéru. Stojím tu proto, že tento výtvarník si na rozdíl od mnoha jiných malířů uvědomuje, že umění je projevem lidského ducha. Musí proto sdělovat stav umělcova nitra. Musí mít názor, to znamená filosofii, osobitý přístup k přírodě, k životu, k lidem, k Bohu. Obrazy a grafiky pana Macha-Koláčného jsou na první pohled jiné. Odlišují se od většiny umělecké produkce na Vysočině - mají fantazii, poezii i duchovno. Je pozoruhodné, jak širokou škálu námětů tento výtvarník má. Abstrahované krajiny, symbolické motivy, ženské postavy, duchovní vize. To všechno také tato výstava obrazů a počítačové grafiky obsahuje a proto i já ji mohu Václavu Machovi-Koláčnému s klidným svědomím zahájit.
Jindřich Hegr, ak. mal. (Praha, Svratouch)
Zahájení výstavy Václava Macha-Koláčného v Kameničkách, srpen 2003
Intimní svět malíře a počítačového grafika
Veskrze moderní a neustále se dynamicky rozvíjející svět počítačové grafiky umožňuje prakticky každému z nás propadnout kouzlu tvoření. Jako s kouzelnou dětskou skříňkou, ve které můžete pomocí knoflíků vytvářet obrázek, upravovat, překreslovat a také jednoduchou operací nechat zmizet, nebo nahradit dalším pokusem. Tenhle přístup však jako každá dětská hračka časem omrzí. Mantinely počítačových software jsou limitní, jako vše v tomto světe, a tak jako dítě se nakonec vrátíme raději k tužce, barvičkám či štětci. U těch totiž platí oproti zákonům matematických programů, program, který se nazývá fantazie.
Daleko větších možností pak nabývá proces obrácený. Dostane-li výtvarník, vyškolený v základních technikách a seznámený s vlastní tvůrčím procesem, možnost využít tyto zkušenosti ve spojení s výše zmíněnou moderní technikou. Potvrzením reálnosti takovéto cesty se stala také tvorba žďárského malíře-výtvarníka Václava Macha-Koláčného. Vedle svých obrazů vystavuje kolekce právě těchto grafických listů. Je zřejmé a celkem pochopitelné, že autor je v této oblasti profesně skutečně doma. Vlastní vzdělávací proces mu pomohl najít cestu. Využití počítačové grafiky ve volné tvorbě se stalo legitimním vyvrcholením jeho dosavadní práce. Grafické listy, oproštěné od zbytečné mnohomluvnosti a napovídání včetně návrhů grafických kalendářů dokážou pak oslovit diváka samy o sobě, ve skutečně budoucím čase. Čase, dávajícím šanci novým technikám a především autorům, kteří je přijmou za vlastní.
Stanislav Růžička (2002)